Úvod
Když jsem psal o modelu A-10 v Měřítku 1:33 že je to kus nábytku, ještě jsem nestavěl tohle, takže pokud by měl někdo chuť slepit si 124 cm dlouhý, 22 cm tlustý, vlnitý papírový doutník, stačí si jej v obchodě Betexa.cz zakoupit a zažívat tu radost jak model roste a postupně vás vytlačuje z bytu. Já jsem model stavěl pro kamaráda a bez soutěžních ambicí, proto jsem na něm zhola nic neupravoval, krom dolepení nacistických vlajek, jež na předloze byly, ale vydavatel je tam zbaběle nenatiskl, nicméně na tuto vzducholoď prostě patří. Tady musím podotknout, že nejsem příznivcem hnutí potlačující práva a svobody lidí a těmito znaky polepuji pouze modely, nikoliv třeba stěny obývacího pokoje. Touto recenzí se Vám pokusím stavbu přiblížit a tím Vám ji trochu usnadnit. Pojďme na to.
O předloze
Zeppelin LZ-129 Hindenburg byl spolu se svou sesterskou lodí LZ-130 Graf Zeppelin II největším létajícím strojem všech dob. Byl pojmenován po říšském prezidentovi Paulovi von Hindenburg a v roce 1935 ho sestrojila firma Luftschiffbau Zeppelin s náklady v přepočtu 500 000 tehdejších liber. Měl zcela novou konstrukci z duralu; byl 245 m dlouhý (jen o přibližně 25 m kratší než Titanic), 41 m v průměru, obsahoval zhruba 200 000 m³ plynu rozděleného do 16 oddílů s celkovým vztlakem cca 240 tun, z čehož 112 tun bylo užitečné zatížení. Poháněly jej čtyři dieselové motory Mercedes-Benz, každý o výkonu 890 kW; umožňovaly maximální rychlost 135 km/h.
Potah byl vyroben z bavlny impregnované pro nepropustnost směsí oxidu železa a acetátu celulózy a potažené hliníkovým prachem. Hindenburg mohl nést 72 pasažérů (50 při transatlantickém letu), 61 členů posádky a náklad (v nákladním prostoru na zádi se dokonce přepravovaly i malé automobily). V zájmu lepších aerodynamických vlastností byly kabiny pasažérů umístěny uvnitř trupu, nikoli v podvěšených gondolách, jak bývalo dříve obvyklé. Interiér nabízel na leteckou dopravu nebývalý prostor a luxus: teplá jídla, sprchy se studenou i teplou vodou, v klubovně na vyhlídkové palubě hrál dokonce pianista na duralové piáno. Cena letenky byla srovnatelná s levnějším automobilem.
Původní plán počítal s plněním heliem, ale vojenské embargo Spojených států přinutilo německé konstruktéry změnit projekt a použít jako nosný plyn vysoce hořlavý vodík. Produkce helia kromě toho v USA tehdy nestačila ani pro americké vzducholodě a nikde jinde se helium nevyrábělo. Protože však vodík poskytuje oproti héliu ve vzduchu zhruba o 10 % větší vztlak, mohly být při úpravách přidány i další kabiny pro pasažéry. S používáním vodíku ve vzducholodích již měli Němci zkušenosti, takže pro ně změna neznamenala důvod ke znepokojení. Pro známá rizika vodíku obsahovala konstrukce Hindenburgu různé bezpečnostní prvky, které měly zabránit požáru v případě úniku plynu, a potah byl speciálně upraven tak, aby se zabránilo jiskrám, které by mohly způsobit požár.
Jejich víra v bezpečnost zacházení s vodíkem byla tak vysoká, že na Hindenburgu byla dokonce i kuřárna. První let absolvoval Hindenburg v březnu 1936 a v červnu téhož roku provedl rekordní dvojnásobný přelet Atlantiku v čase 5 dní, 19 hodin a 51 minut. 6. Května 1937 v 19:00 byla zahájena přistávací operace na letišti Lakehurst v New Jersey. V 19:21 bylo na zem shozeno první přistávací lano a pozemní personál začal s upoutáváním vzducholodi. O čtyři minuty později, když byl Hindenburg ve výšce asi 60 metrů, vzplanul v zadní části požár a během 34 sekund celá vzducholoď shořela. Z celkem 36 pasažérů a 61 členů posádky při katastrofě zahynulo 13 cestujících a 22 členů posádky. O život přišel i jeden ze členů pozemního personálu. Rozsáhlé popáleniny utrpěl i kapitán Max Pruss, přesto ještě zachránil 5 lidí z hořících trosek. (zdroj: Wikipedia)
O modelu
Měřítko: 1:200
Vydavatel: Schreiber-Bogen Kartonmodellbau
Autoři: A.Hansen a T.Wójcik
Model je vytištěn v rozsahu 14 stran ve formátu A4. U modelu je kromě potištěných stran i karton, který slouží na podlepení dílů žeber, konstrukce motorů a kabiny posádky. Barevné stránky jsou tištěny oboustranně, takže potah má zevnitř natištěnou konstrukci trupu. Návod, je kromě jedné kresby, kde je znázorněna vzducholoď v řezu, schematicky znázorněné motory a řídící kabina, tvořen řadou fotografií. Tyto jsou z části černobílé a z části barevné. Pokud jde o konstrukci trupu, tak je návod dostačující, nicméně u motorových gondol a kabiny posádky mě přišel nedostatečný. Hlavně pokud jde o uchycení gondol motorů na trup, Tam jsem musel dosti hádat která vzpěra, kam patří.
Stavba
Stavbu jsem zahájil podlepením konstrukčních dílů a jejich vyřezáním z kartonu. Žebra mají po obvodě řadu trojúhelníkových výstupků, které mají zajistit zvlnění potahu v podélné ose, takže modelář si užije již při jejich vyřezávání. Podle návodu jsem začal ocasní částí, jak praví návod. Trup samotný se skládá z 12 sekcí, každá z nich je tvořena jedním žebrem a 3-4 díly potahu.. Už při první sekci jsem pojal podezření, že stavba určitě nebude procházka růžovým sadem. Toto podezření značně zesílilo při napojování, další, o něco větší sekce. Díly potahu v jedné sekci se k sobě lepí 2 mm širokým páskem s naznačenou vnitřní konstrukcí, což je při velikosti dílů značně málo, alespoň dle mého, 1 mm na každý díl.
Autor v plánku potah lepí tak, že jej nespojí celý, ale obtočí kolem žebra a uzavře jej nakonec. Já jsem potah nejdříve slepil a žebro do něj vložil. Tento postup se mi zdál lepší. Ale i tak napojování jednotlivých sekcí na sebe tak, aby se vám správně setkalo zvlnění potahu a drželo to pohromadě bylo pro mě značně stresující záležitostí. Po slepení sekcí s díly 1 – 12, jsem bez nalepení ocasních ploch tuto část odložil a věnoval se přední části. Příď, které jsem se docela bál, mě kupodivu už tolik nervů nestála. Někde mezi tím jsem slepil interiér kabiny cestujících. Je tam dokonce i výše zmíněný klavír.
Po slepení přídě sestávající ze 3 sekcí, jsem k zádi přilepil nejdelší sekci z dílů 13-17. Po dokončení sekce 25-17 následovalo sestavení celého trupu. V této fázi jsem myslel, že buď dostanu infarkt myokardu a model můžou zpopelnit spolu se mnou, nebo že po něm začnu divoce skákat a skončím v dobře střeženém oddělení psychiatrické léčebny Kosmonosy. Nicméně nakonec se dílo zdařilo a vznikl 124 cm dlouhý předmět. A jen tak mimochodem okénky není z interiéru prostor cestujících vidět vůbec nic, i když si do něj posvítíte.
Následovalo sestavení kormidel, což byla oddechová záležitost, řídící kabiny, kterou jsem zasklil zasklívací fólií z Betexy, za pomocí transparentního chemoprénu. Toto lepidlo používám při zasklívání téměř všeho. Motory už byly malinko těžší, já bych asi zvolil jinou konstrukci potahu gondol a vyhnul bych se kostře podlepené kartonem, nicméně autor zvolil tuto cestu. Jak jsem již zmiňoval, noční můra bylo uchycení motorů k trupu. Z návodu se mi nepodařilo zjistit, jaká nosná vzpěra kam patří a v jaké poloze. No nějak jsem to tam přilepil.
Doplnil jsem některé výplety u uchycení motorů a ocasních ploch a tím byl model hotov. Co říci závěrem? Je to velký jako štětinatý hospodářský zvíře. Model je atraktivní již svou velikostí, nikdo jej nepřehlédne. Zápory? Ano model je má a to následující: již ta velikost, s modelem se špatně manipuluje, což si uvědomíte při přilepování jakýchkoli dílů na těleso. Dále nedostatečná vnitřní kostra, potřebovalo by to i podélníky a více žeber. Model je křehký, potah se prohýbá již při letmém dotyku a opět vzniká problém, při nalepování čehokoli, navíc spoje často praskají a mě se díky tomu a následným opravám povedlo těleso značně upatlat.
Vnitřní konstrukce je natištěna víceméně zbytečně, malými okénky stejně není nic vidět a ve skutečné vzducholodi byl trup stejně vyplněn balonety s vodíkem. Ty naštěstí ve vystřihovánce nebyly. Takže kdo bude to monstrum stavět, rozhodně bych zvolil větší chlopně místo pásků z vystřihovánky a doplnil si vnitřní konstrukci o podélníky. Věřte mi, vyplatí se to. Já sám, pokud by mě někdo donutil, patrně pod pohrůžkou vyvraždění rodiny nějakým obzvlášť trýznivým způsobem, stavět „TO“ podruhé, bych šel cestou těchto úprav. Motory bych nalepil spíše na nějaké profily než na papírové nosníky. A to je asi tak ke stavbě vše. Kamarád byl nadšen a model již zdobí jeho kancelář a já jsem nadšen tím, že nemusím řešit pověstnou Nerudovskou otázku: Kam s ním? A nyní skutečně poslední věta, nenechte se odradit, je to rukama a vy budete jistě šikovnější.
Na shledanou u dalších staveb se těší Petr Šmahel.
