SU-85M – samohybné dělo, WAK

Úvodem

V této recenzi se podíváme na zoubek modelu sovětského druhoválečného stroje SU-85M z produkce vydavatelství WAK. Autorem modelu je Michal Rafalski. Model je střední obtížnosti, obsahuje celkem 16 stran dílů a umožňuje stavbu dvou verzí zbarvení – jednu zcela bez označení a druhou s věžovým číslem a polskou orlicí. Za velmi užitečný považuji krok vydavatele, který do sešitu umístil komplikovaně tvarované díly hlavně a její lafetace hned dvakrát. Vědomí, že má možnost reparátu, umožní modeláři pracovat v klidu. Dodávám ještě, že k modelu jsem si pořídil laserová žebra i pásy.

Letmý pohled do historie

Vznik samohybného děla SU-85M přímo souvisel s nasazením německého tanku typu TIGER na podzim roku 1942. Ukázalo se, že stávající 76 mm kanony tanků T-34 nejsou prakticky schopny pancíř Tigera probít, resp. dokáží to pouze z bezprostřední blízkosti. Při testech na ukořistěném Tigeru se osvědčil původně protiletecký kanon 85 mm 52-K M 1939. Pro urychlení vývoje bylo rozhodnuto použít již existující modifikovaný podvozek tanku T-34, do kterého byl zabudován nově vyvinutý 85 mm kanon D-5S.

Spojení existujícího a masově vyráběného podvozku s novým výkonným kanonem umožnilo rychlý náběh sériové výroby, která byla spuštěna již v létě 1943. Produkce tohoto stroje běžela do července roku 1944 a za tu dobu bylo vyrobeno více než 2300 kusů. Tento typ byl poté nahrazen modelem SU-100 s výkonnějším 100 mm kanonem.

Stavba modelu

Jak je už u polských modelů tradicí, začátek stavby je ve znamení sestavení kartónové kostry. Vzhledem k použití laserované kostry to byla práce pohodová a vcelku rychlá. Je třeba říci, že v případě tohoto modelu je kostra skutečně bytelná a celou další práci to usnadňuje, protože opracovávaný polotovar toho vydrží opravdu hodně. Přežil bez újmy i (neplánovaný) pádový test z 80 cm vysokého stolu na tvrdou zem.

Následuje potah kostry obšívkou, který vyžaduje značnou míru trpělivosti a pečlivosti, nicméně díly seděly opravdu perfektně a vše se podařilo zkompletovat bez zádrhelů. Po pár hodinách práce tak před sebou modelář má polotovar, který zdánlivě stačí „už jen“ osadit drobnými detaily a bude hotovo. No, realita je zcela jiná.

Následuje zpracování blatníků a zakrytování motorové části vozidla. Blatníky jsou i přes svou délku opět pohodové, lepí se zcela bez problémů. Pro příště bych si rozmyslel nalepení vnějšího lemu blatníku v této fázi, protože tento natupo lepený díl jsem si v průběhu stavby při manipulaci s modelem několikrát částečně odtrhl. Případným následovníkům tedy doporučuji toto odložit na později.

Zpracování motorového krytu přináší první náročnější operaci, a to výrobu mřížek sání vzduchu. Ty jsou tvořeny cca 1,5 mm širokými příčkami, do nichž je třeba vyrobit dírky a příčky navléknout na 0,4 mm silné drátky. Zadní část motorového krytu je potom tvořena pletivem, které je na původním modelu pouze nakreslené. To mě neuspokojovalo, a proto jsem díl vyřezal a použil skutečné jemné pletivo. K tomu bylo potřeba mírně modifikovat kostru, která drží tvar zadní části motorového krytu. Pro středně pokročilého modeláře nic nezvladatelného, výsledek je, myslím, koukatelný.

V další fázi stavby se přesuneme na delší čas k podvozku a začneme vzadu. Převodovky hnacích kol se z návodných kreseb zdály hodně komplikované a budily respekt. Celkem zbytečně. Detailnější prozkoumání s vyřezanými díly v ruce rychle odhalilo logiku sestavení a při pečlivé práci se ukázalo, že vše pasuje velmi dobře k sobě. Tady jsem rovněž poprvé použil matičky, model nabízí vyřezat si vlastní, já zalovil v tenčících se zásobách ivantovek. Následovalo zpracování ramen a jejich zarážek. Práce nepříliš náročná, jednotvárná.

Poté jsem se pustil do pojezdových kol. Ta na první pohled působí vcelku jednoduše, ale zdání klame. Hodně jsem se s nimi trápil a práce se zdála nekonečná. Kola mají hodně dílů (a např. obroučka ráfku je kroužek o tloušťce necelého 1mm), takže jen vyřezání bylo náročné, o kompletaci nemluvě. Po jejich dokončení jsem si vážně oddechl. Kola jsem dále doplnil matkami, což jim vzhledově rozhodně prospělo. Následovala kola napínací a hnací, která sice jsou členitější, ale není jich tolik, takže jejich stavba je o poznání zábavnější.

Kola jsou komplet a nevyhnutelně následuje opásání. Jak jsem již uvedl, použil jsem pásy laserové a při pohledu do sešitu vystřihovánky jsem tomu byl velmi rád. Povrchový reliéf článků pásu autor zpracoval velmi věrně, jeden článek tak tvoří 16, resp. 22 dílů. (U T-34 se liší liché a sudé články pásů.) Při celkovém počtu cca 160 článků bych pásy stavěl zcela jistě až do smrti. Buď mé, nebo modelu. Naproti tomu laserové pásy se stavěly snáze a po jejich nabarvení a důkladném oreznutí jsem je nainstaloval na vozidlo. Poslední operací na spodní části byla instalace cca 150 matiček na dno vozu, které ve vitríně nikdy nikdo neuvidí.

Nyní vozidlo stojí na svých a je možno se vrhnout na detaily nástavby. Strop kabiny obsahuje celkem tři poklopy. Při stavbě jejich pantů jsem narazil na jeden drobný problém, který platí pro model obecně, zde se však projevil znatelně. Při tvarování drobných dílů, zejména jejich rolování, má papír modelu tendenci rozloupávat se na dvě vrstvy. Není to žádná katastrofa, jen je potřeba tvarované díly žmoulat co nejméně a s jistou opatrností. Další komplikovanější celek jsou kryty ventilace, které mají takový hruškovitý tvar. Model nabízí dvě varianty stavby dílů, jednodušší a složitější. Já zvolil variantu třetí, kdy jsem obě nabízené možnosti zkombinoval. Spodní část jsem použil ze složitější a vrchní z jednodušší varianty.

Na čelní pancíř patří poklop průlezu řidiče a další drobné detaily. Následně jsem osadil v zadní části po dvou nádržích na každé straně. Jejich držáky mají detailně zpracované zámky, jsou vcelku pracné. Totéž lze říci o skříňkách, umístěných po obou stranách na blatnících.

Nejsložitější částí je bezesporu zbraň a její lafetace. Jak jsem zmínil, všechny díly této části jsou v sešitě dvakrát. Samotná hlaveň se skládá ze dvou částí – přední a zadní, proto je při jejich spojování potřeba pečlivě dbát na to, aby hlaveň zůstala rovná. A pak už přišly na řadu oba hlavní díly lafetace. Spodní díl, spojený s čelním pancířem vozidla, se stavěl celkem pohodově.

Kartonová kostra byla pevná a její obšívka, kterou jsem si překřtil na medúzu, šla také celkem od ruky. Jednotlivá chapadla medúzy jsem vystřihl, zaretušoval a spojoval podlepením proužek po proužku (promiňte, chapadélko po chapadélku) a to ze tří směrů – střídavě zleva, zprava a ze středu. K podlepování jsem použil nevyužité volební lístky z podzimních voleb – ty rozhodně doporučuji a často je využívám, protože jejich papír je tenký, tvárný ale současně velmi pevný.

Chapadla medúzy se nakonec na obou stranách potkala se svými kamarádkami od středu a vše vytvořilo pevný útvar, který kupodivu vcelku seděl na příslušné kostře a při použití mírného násilí na ní byl nakonec přilepen. Hurá! Následovala kulovitá část, zvaná mantlet. Její kostřička byla velmi subtilní a stavbou „těla“ připomínala pavoučka, jehož nohy navíc jsou nestejně dlouhé. Autor v návodu doporučuje celou konstrukci napustit vteřiňákem, což mi přijde rozumné a řídil jsem se tím. I přesto se mi podařilo z pavoučka udělat invalidu a dvě nohy mu polámat. Obšívka mantletu je dělená do dvou větších celků (horního a dolního) a k tomu ještě tří zcela samostatných proužků. Přiznám se, že důvod tohoto způsobu řešení mi unikal a ani dokončení stavby na tom nic nezměnilo.

Tvarování jednotlivých dílů obšívky opravdu není jednoduché, neboť pata obou velkých dílů tvoří dohromady kruh okolo celého mantletu, jednotlivé proužky pak od paty směrem vpřed tvoří kulovitý tvar, aby se na konci prohnuly zase na opačnou stranu směrem k objímce hlavně. Zní to složitě? Pak je to správně, protože toto je velmi pravděpodobně nejobtížnější část stavby a vyžaduje trpělivost a přesnost. Právě tady jsem ocenil zdvojení klíčových dílů modelu, protože napoprvé se mi proužky poskládat nasprávně nepodařilo.

Stalo se to, že po dokončení celého mantletu mi hlaveň i s objímkou celou přední částí propadla. Dílem chyba v lepení, kdy se mi na jednom místě proužky maličko rozlezly a já na opravu rezignoval (chyba), dílem i ve stříhání, kdy jsem proužky vystřihoval částečně i s obrysovou čárou. Ve finále byl vnitřní obvod čelní části mantletu cca o jeden milimetr větší, než vnější obvod objímky. Hop, a vzhůru na reparát se zálohou.

Podruhé jsem si dal pozor a s vědomím předchozí chyby jsem vystřihoval díly těsněji k obrysovým čarám a soustředil se na těsné lícování jednotlivých proužků. Dvakrát hurá, tentokrát vše pasovalo a s trochou opatrnosti se i podařilo obšívku nalepit na „pavoučka“. Spojení obou částí lafetace pak už byla hračka a model konečně získal podobu válečné zbraně.

Zbývaly drobné dokončovací práce v podobě drátkování – výroby různých madel a úchytů, antény apod. Těchto drobných detailů je na povrchu stroje celkem dost a výslednému modelu dodávají šmrnc. Vzhledem k tomu, že model je téměř ze 100% tvořen díly jediné barvy, výslednou jednolitost ještě doporučuji poněkud rozbít zašpiněním a opotřebením. Já jsem trochu kříd použil a myslím, že výslednému vzhledu modelu to pomohlo.

Zhodnocení

Model se staví velmi dobře a nezaznamenal jsem na něm žádné záludnosti. Vše perfektně sedí a model se staví opravdu snadno. Jedinou výjimkou je lafetace hlavně, která je náročnější na pečlivost a trpělivost při tvarování, ale mohu s klidným srdcem potvrdit, že zvolená konstrukce umožňuje i středně pokročilému modeláři model úspěšně dokončit. Jako vhodná berlička k tomu poslouží i již několikrát chválené zdvojení těch nejobtížnějších dílů. Výsledný model vypadá pěkně a sběratele druhoválečné bojové techniky určitě potěší.

Pro esteticky citlivější jedince, které by snad odrazovala jednotvárná a vcelku ohavná původní ruská zeleň, mohu doporučit model SU-100 stejného vydavatele i autora. Tento model je co do konstrukce a většiny dílů zcela totožný, zpodobňuje ovšem stroj v atraktivnějším pouštním dvoubarevném zbarvení Egyptské armády z doby Yom Kippurské války. Kromě zbarvení a několika drobných povrchových detailů jsou hlavním rozdílem použitá kola. Zatímco pětaosmdesátka je na jednodušších lisovaných pojezdových kolech, SU-100 má členitější kola litá.

Všem modelářům přej ostrý skalpel a pevnou ruku při stavbě nejen SU-85M,

Za redakci Magazínu, děkujeme Vladimíru Hankemu za sepsání recenze plné zážitků při lepení modelu a dodané obrázky.