Tráva, která musí vypadat jako krajina, ne jako koberec
Když se řekne statická tráva, většina modelářů dnes už ví, o čem je řeč. Vlákna trávy dokážou během několika minut proměnit obyčejný povrch v zelenou krajinu. Jenže právě tady na modeláře čeká jedna z největších pastí. Stačí trochu více lepidla, trochu více trávy a výsledek začne připomínat dokonale upravený golfový trávník. A to je přesně to, čemu se při stavbě krajiny snažím vyhnout.
Skutečná příroda totiž není jednolitá. Tráva neroste všude stejně vysoká, stejně hustá ani stejně zelená. Na místech, kde se často chodí, je nízká a udusaná. V suchých místech řidší. Ve vlhku může být naopak hustá a vysoká. Kolem kamenů, zdí a stromů se její růst mění podle podmínek. A právě tuto nepravidelnost musíme do modelu dostat.
Statická tráva je proto podle mě spíš nástroj než hotová textura. Nejde o to pokrýt celý model jednou vrstvou vláken. Jde o vytvoření základního porostu, na který postupně přidáváme další druhy vegetace, suchou trávu, plevel, mech, listí a drobný materiál. Teprve kombinace různých vrstev začne vytvářet krajinu, která působí přirozeně.
Základ rozhoduje o výsledku
Než vezmu do ruky aplikátor na statickou trávu, musí být připravený samotný podklad. Na hladkém povrchu bude i sebelepší tráva působit nepřirozeně. Proto krajinu nejprve sjednotím zemitou barvou a podle potřeby ji posypu jemným prachem nebo velmi jemným materiálem. Povrch tak dostane základní strukturu a především zmizí čistě umělý vzhled.
Důležité je také zvolit správnou barvu podkladu. Nemám rád výrazně zelenou plochu, na kterou se následně nalepí zelená statická tráva. Pokud některé místo zůstane mezi vlákny viditelné, je mnohem přirozenější, když pod ním prosvítá hnědá, šedozelená nebo okrová zemina. Příroda totiž nikdy nevytváří dokonale souvislou zelenou plochu.
Stejně důležitá je výška vláken. Krátká tráva se hodí na udržované nebo sešlapávané plochy, delší vlákna zase do míst, kde člověk téměř nechodí. Na jednom modelu proto klidně používám několik délek. Krátká tráva vytvoří základ a delší vlákna pak používám jen lokálně. Právě tato změna výšky dokáže udělat obrovský rozdíl.
Pozor si dávám také na množství lepidla. Pokud nanesu souvislou silnou vrstvu, tráva vytvoří jednolitý hustý porost. Výsledek může být technicky dokonalý, ale právě proto bude působit nepřirozeně. Lepidlo raději nanáším nepravidelně a nechávám mezi jednotlivými plochami místa, kde se objeví samotná půda.
Nepravidelnost je cesta k věrnému vzhledu
Největší rozdíl mezi modelem a skutečnou krajinou často spočívá v nepravidelnosti. Když se podíváme na louku, zjistíme, že tráva mění barvu i výšku prakticky na každém metru. Proto se snažím pracovat s několika odstíny. Nemusí jít o dramatické rozdíly. Stačí kombinovat světlejší a tmavší zelenou, případně přidat trochu žlutých nebo hnědavých vláken.
Statickou trávu také neaplikuji pouze svisle a jednotně. Důležité je, aby některá místa byla hustší a jiná řidší. Okolo skal mohou být vlákna kratší a přerušovaná, zatímco v jejich spárách mohou růst vyšší trsy. Pod stromy zase bývá tráva jiná než na otevřené louce.
Výborným pomocníkem jsou další přírodní materiály. Suchá tráva, drobné kořínky, mech, jemné větvičky nebo rozdrcené listí dokážou narušit pravidelnost statické trávy. Nemusí jich být mnoho. Právě několik jednotlivých trsů na správném místě udělá často větší službu než další vrstva trávy.
Stejnou pozornost věnuji místům, kde se pohybovali lidé. Cesta k hradu, prostor před branou nebo místo kolem stavby by rozhodně neměly mít stejný porost jako nedotčený svah. Tady se tráva sešlapává, mizí a nahrazuje ji hlína, kamínky a prach. Model tím dostává něco, co žádná samotná tráva nedokáže vytvořit – příběh.
Krajina musí mít svůj vlastní život
Nakonec se vždy snažím ustoupit od modelu a podívat se na něj jako na celek. Jednotlivé trsy trávy mohou být krásné, ale důležitější je, jak spolu všechny části fungují. Skála, půda, tráva, keře a stromy musí vytvářet jeden přirozený celek. Pokud je tráva všude stejně hustá a stejně vysoká, okamžitě prozradí měřítko a umělý původ modelu.
Proto mám raději trochu nedokonalou krajinu než dokonale zelenou. V modelařině totiž často platí zvláštní pravidlo: čím více se snažíme všechno uhladit a udělat perfektní, tím méně to připomíná skutečnost.
Příroda je plná náhod. Některá místa jsou zarostlá, jiná vyšlapaná. Někde roste tráva, jinde jen mech nebo plevel. Pod skálou se hromadí suť a u staré zdi se drží suché rostliny. Právě tyto zdánlivé maličkosti vytvářejí atmosféru.
Statická tráva mi tedy neslouží k tomu, abych udělal zelený povrch. Pomáhá mi vytvořit základ živé krajiny. A když se mi podaří, že divák při pohledu na model přestane vnímat jednotlivá vlákna a začne vidět louku, svah nebo starou cestu, pak teprve má tráva svůj skutečný smysl. A hlavně – přestane to vypadat jako golfové hřiště.
