Ahoj modeláři,
začínáme další blok článků inspirovaný bravurním modelářem Karlem Lhotským.
BLOK III – HRADBY A ARCHITEKTURA (7 dílů)
Od pracného kamene k hledání jednodušší cesty
Hradby patří mezi nejvýraznější části každého hradního modelu. Jsou dlouhé, pravidelné a na první pohled dávají stavbě její charakter. Právě proto jsem jejich stavbě věnoval během let mnoho času a vyzkoušel několik různých postupů. Začínal jsem způsobem, který byl sice velmi poctivý, ale také nesmírně pracný. Každý kámen jsem řešil prakticky samostatně a postupně jsem vytvářel celou kamennou stěnu tak, jak bych ji chtěl vidět ve skutečnosti.
Výsledek byl dobrý, ale časová náročnost obrovská. U většího hradu se totiž počet kamenů rychle dostane do tisíců. A zatímco jeden kámen člověka baví, druhý tisíc už začíná být spíš výrobní proces než modelaření. Navíc jsem zjistil jednu důležitou věc: divák nakonec nevnímá každý jednotlivý kámen. Vnímá především celek, rytmus zdiva, jeho nepravidelnost, stáří a způsob, jakým stavba zapadá do okolní krajiny.
Právě tato zkušenost mě postupně přivedla k hledání nového postupu. Nešlo mi o to práci jednoduše ošidit. Chtěl jsem najít způsob, který mi umožní věnovat více času místům, kde je detail skutečně důležitý, a přitom vytvořit hradbu, která bude působit jako skutečné historické zdivo.
Starý postup jsem proto nezavrhl. Naopak. Dodnes z něj čerpám a v některých situacích ho používám. Nový způsob je spíš výsledkem dlouhého hledání rovnováhy mezi ruční prací, materiálem a výsledným vzhledem.
Starý postup – kámen po kameni
Původní způsob stavby byl založený především na ruční práci. Základem byla konstrukce samotné hradby, na kterou jsem postupně vytvářel kamennou strukturu. Každý kámen měl své místo a jeho velikost i tvar jsem přizpůsoboval okolí. Výhodou tohoto postupu je absolutní kontrola nad výsledkem. Mohu přesně určit, kde bude kámen větší, kde menší, kde se zdivo začne rozpadat a kde naopak působí pevně.
Právě díky tomu lze vytvořit opravdu přesvědčivé staré zdivo. Historická hradba totiž není dokonale pravidelná zeď. V průběhu staletí se jednotlivé kameny posouvaly, některé vypadly, jiné byly nahrazeny a na mnoha místech se měnila i samotná skladba zdiva. Ruční práce umožňuje tyto nepravidelnosti napodobit.
Nevýhodou je samozřejmě rychlost. U rozsáhlejších hradeb může být taková práce skutečně úmorná. Člověk navíc snadno podlehne pokušení dělat všechny části stejně pečlivě, přestože některé budou při výsledném pohledu vzdálené několik desítek centimetrů a jejich jednotlivé kameny už nikdo nerozezná.
Postupně jsem proto začal přemýšlet jinak. Neptal jsem se už, jak vytvořit každý kámen co nejdokonaleji, ale jak vytvořit celkový dojem kamenné hradby co nejvěrohodněji. To je zdánlivě malý rozdíl, ale při stavbě velkého modelu znamená obrovskou změnu.
Nový postup – nejdříve celek, potom detail
Nový způsob práce vychází z jednoduché myšlenky: detail nemusí být vždy skutečný, musí ale správně fungovat pro oko. Proto se snažím nejprve vytvořit základní strukturu hradby a teprve následně do ní přidávat výraznější kameny a nepravidelnosti. Povrch tak nevzniká jako součet tisíců samostatných prvků, ale jako jeden celek, který následně rozčlením.
Velmi důležitou roli zde hrají otisky a formy. Pokud najdu kámen se zajímavou strukturou, nemusím ho použít pouze jednou. Můžu jeho povrch využít jako předlohu a strukturu přenést do materiálu, ze kterého hradbu vytvářím. Přitom je ale potřeba dávat pozor na opakování. Jakmile se stejný vzor začne pravidelně vracet, lidské oko okamžitě pozná, že jde o umělý výrobek.
Proto jednotlivé otisky kombinuji, otáčím a místy záměrně narušuji. Některé kameny jsou výraznější, jiné téměř zaniknou. Na některých místech nechávám povrch hladší a jinde ho naopak více rozruším. Výsledkem je struktura, která je mnohem rychlejší na vytvoření, ale přitom si zachovává dojem ručně stavěné hradby.
Ani tady však nejde o univerzální recept. Jinak bude vypadat pravidelněji opravená část zdiva a jinak stará stěna, která už několik staletí odolává počasí. Právě kombinace různých způsobů je podle mě důležitější než hledání jednoho dokonalého technologického postupu.
Co je důležitější než samotná technologie
Čím déle modelařím, tím méně věřím na jediný správný postup. Technika je pouze nástroj. Mnohem důležitější je umět se na skutečnou hradbu dívat. Když si člověk prohlédne staré zdivo zblízka, zjistí, že jeho krása nespočívá v dokonalosti jednotlivých kamenů. Je v nepravidelnosti, v rozdílných velikostech, v opravách, prasklinách, omítce, která někde zůstala a jinde opadala.
Proto dnes při stavbě hradby přemýšlím především o tom, jak bude působit jako celek. Kde bude stát divák, jak daleko bude od modelu a které části budou dominantní. Blízko si mohu dovolit skutečně jemný detail. Na vzdálenějších místech naopak pracuji s větší strukturou, která se při běžném pohledu spojí v přesvědčivý obraz kamenné stěny.
Starý a nový postup tedy pro mě nejsou dva soupeřící způsoby. Starý mě naučil trpělivosti a pochopení kamenného zdiva. Nový mě zase naučil, že modelář nemusí všechno vyrábět jednotlivě, aby dosáhl realistického výsledku. Nejlepší řešení často vznikne jejich kombinací.
A právě to je možná jedna z největších lekcí, které mi modelaření přineslo: šetřit práci tam, kde není vidět, a nešetřit jí tam, kde rozhoduje o výsledku. Ušetřený čas pak mohu věnovat detailům, které model skutečně oživí – poškozenému kameni, staré omítce, drobné vegetaci nebo místu, kde se hradba začíná pomalu poddávat krajině. Tam totiž vzniká skutečný příběh stavby.



