Tímto dílem pokračujemeve ve zpovědi mistra modeláře Karla Lhotského. Dnes na téma Kamení 😊
Proč má cenu se zabývat kamenem
Kámen je jedním z prvků, které na modelu středověkého hradu prozradí nejvíc. Člověk může mít dokonale postavenou věž, přesné rozměry i krásně udělanou krajinu, ale pokud kámen působí jako pravidelná tapeta nebo jako vzorek z hračkářství, celý model ztrácí část své uvěřitelnosti. Právě proto jsem postupem času zjistil, že kámen není především o tom umět namalovat jednotlivé kameny. Mnohem důležitější je pochopit, jak kamenná zeď skutečně vypadá, jak je poskládaná a co na ní udělaly desítky nebo stovky let počasí.
Kámen není pravidelný vzorek
Když jsem se stavbou modelů začínal, měl jsem přirozenou tendenci kámen co nejpřesněji napodobit. Čím více jednotlivých kamenů, tím lépe. Jenže právě tady může vzniknout první problém. Skutečná středověká zeď totiž není pravidelná mřížka. Kameny mají různou velikost, tvar, orientaci i hloubku. Některé vystupují ven, jiné jsou zapuštěné. Spáry nejsou stejně široké a v některých místech téměř mizí.
Proto se dnes snažím nepřemýšlet o každém kameni samostatně. Důležitější je celková struktura zdiva. Když se na skutečnou zeď podíváme z několika metrů, nevnímáme jednotlivé kameny jeden po druhém. Vidíme především její charakter – zda je hrubá, pravidelná, masivní, omítnutá, rozpadlá nebo třeba poskládaná z velkých nepravidelných balvanů.
Tohle je podle mě jedna z nejdůležitějších věcí při modelařině. Detail musí být podřízen celku. Když se totiž snažíme dostat na model každý kámen za každou cenu, můžeme vytvořit sice pracnou, ale ve výsledku nepřirozenou zeď.
Jak vzniká textura
Při práci s kamenem proto hledám způsob, jak vytvořit strukturu, která nebude působit mechanicky. Ne vždy je nutné kámen jednotlivě vyrábět. Někdy je mnohem účinnější vytvořit nejdříve základní povrch a do něj strukturu otisknout, vtlačit nebo jinak přenést.
Záleží také na měřítku. Jinak musí vypadat kámen na malé věži a jinak na velké hradbě, kterou budeme fotografovat zblízka. Větší měřítko dovoluje pracovat s většími nepravidelnostmi a výraznější strukturou. U menšího modelu je naopak potřeba opatrnost, protože příliš hluboké spáry nebo příliš výrazný reliéf mohou působit nepřirozeně.
Velmi důležité je také rozlišovat jednotlivé druhy zdiva. Jinak bude vypadat opracovaný kámen v nároží, jinak běžné lomové zdivo a jinak skalní podklad, do kterého byla hradba postavena. Právě tyto rozdíly dávají modelu život.
A potom přichází barva. Ani tady se nesnažím vytvořit jednu univerzální „kamennou“ barvu. Skutečný kámen je směsí odstínů. Je v něm prach, hlína, mech, vlhkost, staré opravy i stopy po počasí. Proto je podle mě mnohem přesvědčivější pracovat s několika blízkými odstíny než celou zeď natřít jednou šedou.
Patina dělá z nového kamene starý
Samotná textura ještě zdaleka nestačí. Nově vytvořená kamenná zeď může mít perfektní strukturu, ale přesto bude vypadat jako právě vyrobená. A právě tady přichází na řadu patina.
Na skutečných stavbách není všechno stejné. Některá místa jsou tmavší, jiná světlejší. Ve spárách se drží prach a hlína, dole u země je kámen často špinavější než nahoře. Ve vlhkých místech se objevuje mech a zelené nebo tmavé zabarvení. Na exponovaných místech zase déšť a vítr povrch postupně omývají a obrušují.
Tyto rozdíly se snažím dostat i do modelu. Nejde přitom o to model „zašpinit“. Patina musí mít nějaký důvod. Pokud je tmavé místo tam, kde by se ve skutečnosti držela voda nebo nečistoty, oko ho přijme. Když ale náhodně vytvořím tmavé fleky po celé zdi, začne model působit jako dekorace.
Stejně tak se snažím vyhnout příliš výrazným kontrastům. V přírodě většinou neexistuje ostrá hranice mezi čistým a špinavým kamenem. Přechody jsou pozvolné a právě jejich nenápadnost dává modelu přirozenost.
Nejlepší texturu mě naučila skutečná zeď
Čím déle modely stavím, tím méně se snažím vymýšlet, jak by měl kámen vypadat, a tím více se dívám na skutečné stavby. Když člověk stojí před starou kamennou zdí, zjistí, že je mnohem složitější, než jak si ji představoval.
Začal jsem si proto všímat věcí, které jsem dříve přehlížel. Jak jsou kameny poskládané v rozích. Jak se mění jejich velikost. Kde je zeď opravovaná. Kde je omítka ještě zachovaná a kde už odpadla. Jak vypadá kámen těsně nad zemí a jak nahoře na koruně zdiva.
A právě pozorování skutečnosti mi dnes při práci pomáhá nejvíc. Model totiž nemusí kopírovat každý kámen. Musí v člověku vyvolat stejný pocit, jaký má při pohledu na skutečnou stavbu.
To je pro mě podstata práce s kamenem a texturou. Nejde o soutěž v počtu vyrytých spár ani o to vytvořit dokonale pravidelnou kamennou zeď. Jde o to najít správnou míru detailu, nepravidelnosti, barvy a patiny. Když se to podaří, kámen přestane být jen povrchem modelu. Začne působit jako skutečný materiál, který tam stojí desítky nebo stovky let.
A právě v tu chvíli se podle mě model začíná měnit v malý svět.
